Ahoj,
tak dneska jsem se rozhodla rozepsat se o mé cestě za životním posláním.
nedávno jsem seděla v kavárně, co hledá jméno, dala si svůj oblíbený flatwhiite, k tomu vejce benedict a užívala si ty chutě, atmosféru, pocit klidu a přitom ruchu kávárenského prostředí, mně tolik příjemný.
na mysl mi přišlo mé aktuální téma hledání životního poslání. kdo zná svůj směr k vytyčenému cíli, kdo ví, kdo je a kam směřuje, má to lehčí? nebo to má těžší v tom,, že víc spěchá, žádá, očekává, bývá netrpělivý a navnaděný, jaké to bude, až bude tam……kam si jeho srdce žádá……nebo je lepší hledat svou cestu a být plný touhy najít své poslání?
já jsem ve fázi hledání.
našla jsem články, rady, zkoušela vizualizace, meditace a stále nic konkrétního nevidím. nyní jsem se dočetla, že je fajn udělat si čas a klid, posadit se, vzít tužku a papír a psát a psát, cokoliv ti přichází a až se rozbrečíš, tak to, co tě dojalo k slzám, to je ono.
a já……..už třikrát seděla, psala a psala, slogany, myšlenky, slova, útržky, ale nic. stále nic mi nepřichází.
chce to asi čas, říkám si a těším se, sním si o tom, že vím, co je moje, kam mířím a proč jsem tady.
děkuji kavárno, co hledáš jméno. až ho najdeš, budeš ‘někdo¨ :)…? a nebo radši zůstanem v hledání, třeba touha po změně je naše poslání…………
každopádně pokračuji v pátrání
kamila